Pestrý život lidí s postižením - Petr Dobiáš

Petr je veterinář a hlavně, jak o sobě říká milovník a výzkumník záhad života. Zajímá se o budhismus, protože v něm spatřuje základ dobrého života, jak porozumět mysli a našim emocím. To se projektuje do jógy, kterou dělá už 25 let. Dělá kiteboarding, plave, pádluje na prkně, jezdí na kole, lyžuje, cvičí, chodí do hor na túry. Moc rád se učí a čte, zpívá, fotografuje, vaří a zahrádkaří. Cestuje a učí se o jiných kulturách. Je to zkrátka muž činu. Životem ho provází asistenční pes Pax. Možná je až k nevíře, že člověk takto aktivní asistenčního psa potřebuje. Petr má neviditelné postižení a Pax mu zachraňuje život. Jak? To se dozvíte v našem rozhovoru.

„Můj význam života je učit se, jak žít dobrý život a také učit ostatní, jak žít dobrý život a jak do toho začlenit i svoje pejsky jako rovnocenné bytosti. Jsou to zvířata, která mají pocity, emoce, myšlenky. Respekt k přírodě je velice důležitý.  Příroda je naprosto dokonalá. Spousta lidí žije život a nerespektuje přírodu. Neuvědomují si, že jsme na takovém malinkatém zrnku prachu a putujeme vesmírem. Je to nejlepší vesmírná loď, která by se dala vynalézt. My si toho nevážíme, hádáme se a jeden druhému závidíme a vedeme války. Jedna věc, kterou bych si životě moc přál je, aby lidi přišli k rozumu, aby si to uvědomili.„

Petře, vy se potýkáte s určitým handicapem, který se řadí mezi tzv. neviditelná postižení. Říká se tomu náměsíčnost. Jak konkrétně vám v tom Pax pomáhá?

Tady se musíme vrátit trochu do minulosti. Já jsem náměsíčný od čtyř nebo od pěti let. Můj otec měl náměsíčnost velice mírnou a já mám náměsíčnost velice vážnou. Mám i záchvatovité stavy a v noci chodím. Doktoři nevěděli, co s tím mají dělat. Dávali mi různé prášky na spaní. Pak se to začalo projevovat docela nepříjemně, protože jsem na školách v přírodě nebo později na koleji začal mít noční můry nebo jsem „náměsíčněl.“ Bylo to nepříjemné, protože ostatní lidé si toho začali všímat a já jsem nevěděl, jak s tím zacházet. Jednou jsem dokonce proletěl skleněnými dveřmi a říznul jsem si tepnu na stehnu. Ztratil jsem tři litry krve a málem jsem zemřel. V tu dobu jsem si uvědomil, že každý den je dárek a každá noc budí pochyby, jestli se ještě vůbec vzbudím. A to přetrvává dodnes. Hodně cestuji a kdybych měl spát někde na hotelu a neměl psa, tak mám docela strach.

Pax má několik rolí v mém životě. Jedna z těch rolí je jeho přítomnost. Uklidňuje mě, když jsou stresové situace, protože ty pak vyvolávají tu náměsíčnost. Za druhé přináší rytmus do života. Je hrozně pozorný. Když je se mnou, tak mě pořád hlídá. Pak taky dělá naučené speciální cviky. Rozsvěcí světla. Když náhle vstanu z postele, tak mě chytí za ruku. Když jdu plavat do jezera, tak mě pořád pozoruje, kde jsem. Kdybych udělal nějaký nezvyklý pohyb, tak skočí do vody a je hned u mě. Je skvělý. Já si život bez Paxe neumím představit.

Vy v tuto chvíli bydlíte střídavě v Kanadě, České republice a na Havaji. Máte hodně dobrodružný život a podnikáte toho mnoho v oblasti sportovních a cestovatelských aktivit. Všude s sebou berete Paxe. Je to tak? Co jste spolu například zažili? Čeho všeho se může účastnit asistenční pes?

Asistenční pes by se měl účastnit všech aktivit. U mě jsou to například procházky, túry, plavání v jezeře i oceánu, cestování, návštěvy restaurace, výstavy nebo i cestování tramvají. Zkrátka život takový, jaký je.

A setkal jste se někdy s nějakými problémy ohledně přístupu asistenčního psa? Pomáhá vám nějak služební dečka a průkaz asistenčního psa?

Je velice zajímavé, jak to funguje v jiných zemích. Čechy jsou velice tolerantní, co se týče psů obecně. Psi mají poměrně velkou volnost v parcích a všeobecně spolu dobře komunikují. Ale jakmile dá někdo brzdu a řekne, že tam pes nepůjde, tak přes to nejede vlak. Byl jsem například se známými v jedné lepší restauraci a měli jsme objednaný stůl. Když jsme tam s Paxem přišli, chtěli nás dát někam do kouta k nějakému podřadnému stolu. Tak jsem jim vysvětlil, že je to pes asistenční a po pár minutách dohadování jsem si prostě šel sednout ke stolu, co jsme měli objednaný. V tomto je velký rozdíl mezi zahraničím a Českem. V Kanadě a v Americe vás bez průkazu nepustí, ale jakmile průkaz máte, tak můžete kamkoli a neexistuje vůbec žádná diskuse.

A jak je to s létáním? Pax je takový náš největší cestovatel. Létá s vámi po celém světě. Jak to zvládá? Máte někde při létání problémy?

Pax je trochu nesvůj při vzletu a přistání, asi jako každý z nás, ale během letu si lehne a je úplně v pohodě. Občas se na něj chodí koukat letušky a jednou přišel dokonce i pilot si ho pomazlit. To je Pax ve svém živlu. To on miluje. S čůráním vydrží i osmnáct hodin. Nedojde si ani na mezipřistání a pak si po přistání ještě patnáct minut hledá to správné místo na čůrání. V letištních halách je to taky většinou v pořádku. Největší problémy jsme měli asi v Praze, ale to už se postupně také lepší. Aerolinky se hodně liší. Některé chtějí hodně potvrzení a různých papírů. V Americe se to trochu zpřísnilo kvůli zvířatům jako emocionální podpoře.

To létala různá zvířata jako emocionální podpora?

Ano, různá prasátka třeba. Já mám štěstí v neštěstí, že mám nějaké postižení, co se týče poruchy spánku a můj život je v nebezpečí. Díky tomu se mnou mohou moji psi létat. Mrzí mě ale, že ostatní nemohou.

Pax je tedy takový světoběžník.

Víte, já jsem z Chomutova, ze čtyř dětí. Moje maminka byla v invalidním důchodu a tatínek byl veterinář. Nikdy jsme nejezdili na dovolenou. A já měl takový sen. Vydělávat tolik peněz, abych si mohl koupit plnou nádrž benzínu do auta a jezdit, kam se mi zachce. No a teď mám auto, které jenom strčím do zásuvky (smích).

Teď bych se chtěl ještě zeptat na vaši spolupráci s Pestrou. Vy jste s námi ušel kus cesty a Pax je teď hotový asistenční pes. Můžete nám říct, co jste se během té spolupráce naučil? Co vám to přineslo?

Jít zpátky do školy je hrozně těžké (smích). Všichni v Pestré jste úžasní. Je vidět, že tu práci máte rádi. Děláte ji velice důsledně. Staráte se o klienty. Je tam taková ta opravdová ryzí péče. Jste tedy přísní a někdy je tam trochu moc administrativy na mě (smích). Naučil jsem se ale trpělivosti. Naučil jsem se respektovat názor jiných. A zjistil jsem, že jsem trémista a přenáším to pak na psa (smích). Naučil jsem se, jak cvičit, jak to pilovat. Jak to pak předávat tomu psovi s tím, že to není stroj a že se to nesmí přepálit.

A jak jste na Pestrou přišel? Proč zrovna Pestrá?

Na internetu. Ale myslím, že to tak mělo být, že jsme se vzájemně našli. Mám všechny v Pestré moc rád.